Individuální výuka pro Terku

individuální vyúka v domácím prostředí

Ahoj mladí čtenáři,

nejednou jste se ráno určitě probudili s myšlenkou: „Dneska se mi teda do školy nechce“. Ale nedá se nic dělat, vstanete, hodíte si tašku přes rameno a vyrazíte do školy. Tam na vás čekají kamarádi, učitelé, ale i písemky a zkoušení u tabule. Na něco se těšíte více, na něco méně. "Uf, už abych to měl za sebou."

Ale jsou tu i tací, kteří by dali kdoví co za to, kdyby si to s vámi mohli vyměnit. A jednou z nich je i šestnáctiletá Tereza. Terka byla do svých jedenácti let úplně obyčejná holka s obyčejnými starostmi. Učení ji bavilo a ve škole měla hodně kamarádů. Ráda hrála na flétnu, jezdila na kole a dokonce se sama učila latinská slovíčka, protože jejím snem bylo stát se lékárnicí. Prostě normálka.

Jednoho dne se vše změnilo. Z nenápadné bolesti a divného pocitu v noze se vyklubala nemoc, která by ji nikdy nenapadla ani v těch nejhorších a nejčernějších snech. Terce lékaři objevili nádor na mozku. Okamžitě musela odjet od kamarádů z lyžařského výcviku do nemocnice, kde ji čekaly měsíce a měsíce léčby, operace, vyšetření. Ty měsíce se nakonec protáhly na dlouhé dva roky, které strávila většinou v nemocnici. Po dvou operacích, ozařování a chemoterapiích si myslela, že to bude všechno už dobré a začne se konečně uzdravovat. Ale nemoc byla opravdu silný soupeř, který se nedal jen tak porazit a Terce dával stále najevo, že bude muset hodně těžce bojovat o svůj život a to někdy už i z posledních sil. Přišly také další komplikace a následkem bylo to, že Terka přestala mluvit, psát, číst a počítat. Ochrnula na polovinu těla a zhoršil se jí zrak a sluch. Ležela jen  v bolestech na posteli a čekala, jestli léčba zabere nebo ne. Jedinou společnost jí dělali rodiče a fotka štěňátka, které jí slíbili a na které se moc těšila.

Naštěstí nové léky začaly za nějakou dobu působit a Terku si mohli rodiče „odnést v náruči“ domů. Už toho na ni bylo moc, byla unavená, nemocná. Doma na ni čekalo vysněné štěně francouzského buldočka Eliška. I díky němu se Terka začala pomalu a s vypětím všech sil učit mluvit. Přeci chtěla na Elišku sama zavolat. Mezitím její kamarádi a spolužáci pokračovali dál svou cestou, a tak Terka zůstala sama. Když se začala uzdravovat, chtěla se vrátit do školy, ale nešlo to. Léčba měla i mnoho vedlejších účinků, které způsobily vážné zdravotní problémy, díky kterým nemůže chodit do školy a učit se jako ostatní.

Velké a časté bolesti hlavy, všechen ten hluk, únava a všechno to, co za tři roky zameškala, bylo moc a nejen to, stále se ještě neobejde bez vozíku a ani ruka a noha ji moc neposlouchá. Navíc se také musela znovu naučit mluvit, psát, číst, počítat, prostě vše znovu. Nemoc jí vzala hodně. Ale nevzdala se. Pomalými krůčky se opět vše učí a chce vše dohnat. Sice se zpožděním, ale dožene to. Učí se doma se soukromou učitelkou a je šťastná, že je to alespoň trochu jako dříve ve škole. Zatím se nemůže učit dlouho, často má velké bolesti hlavy, které jí znepříjemňují „domácí výuku“ a učení ji hodně vyčerpává. Ale se vším se pere, jako lev. Dokonce se začala učit hrát na klavír, sice jen jednou rukou, ale i tak hraje moc hezky.

A zde jí můžete pomoci právě i vy. Díky vašemu příspěvku by mohla Terka dále pokračovat s učením doma. Ona to není úplně levná záležitost. Pomohli byste jí dokončit školu a třeba jednou studovat dál, už třeba na běžné střední škole.

Děkujeme za vaši pomoc.

Garantem pomoci je občanské sdružení Život dětem.

ZPĚT NA SEZNAM CHARIT