Divoké africké včely – sloní bojovnice

záchrana slonů

Rodina čadského malozemědělce Samuela se v pozdním odpoledni sešla pár kroků za vesnicí u jediné prohlubně s vodou, která v tomto období sucha široko daleko zůstala. Slunce je již nízko, a přesto pálí jako čert. Samuelova žena nejprve sebere čistou vodu k pití a poté opodál myje nádobí, s čímž jí pomáhají i tři děti. Samuel se po celodenní práci na poli umývá a pak začně brousit svou malou kosu, se kterou již za pár dnů začne sklízet úrodu, která mu dozrává na asi hektaru jeho polí kousek odsud. Když se všichni členové rodiny umyjí a dokončí práci, vydají se zpátky k vesnici. Neuběhne ani 15 minut a z bushe se opatrně vynoří další rodina – rodina slonů. Stará čtyřicetiletá matka a její mladší sestra. Dohromady se kolem nich potloukají 3 různě stará slůňata a tentokrát je z povzdálí následuje i mohutný samec, který zřejmě čeká na svou příležitost k dalšímu páření. Vedoucí samice opatrně větří a chobotem pak sloni očichávají místa, na kterých seděly děti a kde manželka Samuela umývala nádobí. Sloni perfektně cítí každý pach ulpělý na tomto významném místě, bez kterého by obě rodiny – ta lidská i ta zvířecí, měly těžké časy. Sloni vnoří choboty do vody a asi 10 minut svorně popíjejí vodu. Poté se jedno slůně vrhne do studánky a celou ji zakalí. To už nevadí, do dalšího rána se voda opět ustálí a Samuelova rodina se o další návštěvě slonů dozví jen díky polámaným keříkům opodál a několika hromadám trusu.

Když se sloni dosyta napijí (dospělí vypili každý přes 50 l vody), vydají se zpátky směrem k bushi, ale tentokrát se chce vedoucí samice ještě trochu najíst něčeho jiného než divokých stromů. Vydá se k poli Samuela, na kterém již v minulosti několikrát hodovala a zanechala tam takovou spoušť, že Samuel nemohl poslat nejmladší dvě děti do školy, protože ten rok neměli peníze ani na jídlo. Přesto na slony nezanevřel úplně, protože ví, že tu žili vždy a k jeho vlasti patří.

Natěšené sloní stádečko se blíží k Samuelově poli a očekávají hostinu. Jenže na okraji zemědělské půdy zpozorují i za blížícího se soumraku svým horším zrakem jakési dřevěné zavěšené bedny propojené vzájemně drátem. Na každých dvou délkách slona visí na této bariéře tradiční včelí úl, jehož obyvatelky se právě ukládají k spánku. Sloni sice zatím nevědí, kdo a proč tyto úly postavil, ale jakmile se přiblíží na pár kroků, poznají svým vynikajícím sluchem a snad i pachem, že je tu řeč o něčem, co nemají vůbec rádi – agresivních včelách. Sloni mají sice tlustou kůži, ale na uších, očích a tlamě je dost citlivá na to, aby je včelí bodnutí pořádně zabolelo. Z bushe mají takovou zkušenost všichni členové rodiny a neradi by si večer kazili dalším útokem včel. Stará samice chvíli přešlapuje na místě a nechce se jí věřit, že by včely byly opravdu v každém z těchto úlů a že obklopují celé pole, na které měla namířeno. Nedůvěřivě dloubne chobotem do jednoho kůlu, na kterém visí úl, a včely uvnitř se rozzlobeně ozvou a pár z nich vyletí ven a zrojí se kolem její hlavy. To už je na savanové obry moc a samice zavelí hlubokým vrněním k ústupu. Slůňata se rozběhnou pryč po boku velkých slonů a celá rodina se vydá oklikou kolem Samuelova pole zpátky do přírody. I tam mají dost zdrojů potravy, která patří jen a jen jim a také buvolům, antilopám a prasatům.

Samuelovo pole zůstalo díky této bariéře ušetřeno ničivého nájezdu slonů. Ti se najedli jinde a díky Samuelově svědectví o úspěchu této metody se ke stavbě úlů okolo všech polí postupně přidávají i další zemědělci. Sloni se tak vyhnou konfliktu s lidmi a nebudou považováni za škůdce a nepřátele vesničanů. Budou moci žít nadále v míru s přírodou a moci se těšit z ochrany místních lidí, kteří se raději postaví na jejich stranu než na stranu pytláků z daleka, kteří jen přijeli slony zabít a odnést jejich kly. Zároveň mají vesničané k dispozici celé armády opylovaček a také spousty zdravého a cenného medu.

Třetím rokem již působí naše organizace při různých projektech a aktivitách zaměřených na ochranu přírody a zejména slonů ve Střední Africe.

ZPĚT NA SEZNAM CHARIT