Petr je 16letý kluk, jedináček, který nikdy nikam nezapadl. Snad už od doby, kdy nastoupil do první třídy ZŠ, se v jeho životě opakoval podobný scénář: chtěl si najít kamarády, ale nebyl si jistý, jak se to dělá. Zkoušel různé způsoby – chlubit se před nimi, co všechno umí (to ale nikdo neocenil, smáli se mu), porvat se s nimi (to se ho pak báli), kupovat jim bonbóny (to vydrželo jenom na chvíli, než došly peníze), být drzý na učitele (z toho měl pak poznámky)…Výsledkem bylo, že měl pověst rváče a potížisty, zažil si i šikanu a hlavně – byl sám. Za své problémy vinil okolí, měl pocit, že se proti němu všichni spikli, už dopředu očekával neúspěch. Jeho rodiče byli nešťastní, protože museli neustále řešit stížnosti na synovo chování. Petr si rozuměl jen s výrazně mladšími dětmi.

Na prostředí podpůrné skupiny zaměřené na nácvik sociálních a komunikačních dovedností (kam začal chodit na přání rodičů a díky doporučení psychologa) si zvykal postupně. Zpočátku se snažil prosazovat na úkor ostatních, strhávat na sebe pozornost, byl velmi nedůvěřivý. Po nějaké době však přestal vnímat jiné členy skupiny jako ohrožující protivníky. S některými kluky z podpůrné skupiny se spřátelil, zjistil , že je spojují třeba podobné zájmy nebo smysl pro humor. S novým úhlem pohledu – že se věci dají dělat společně (nemusí se jen soutěžit a někomu něco dokazovat) a že může ostatním lidem důvěřovat, se více otevřel i novým spolužákům na střední škole a cítí se teď v novém kolektivu lépe. Pořád ještě zbývá hodně práce, Petr je už ale ochotný připustit, že může svým chováním ovlivňovat okolí a více si promýšlí důsledky svého jednání.